čarodějnice s kotlem kávy

Měla jsem v hlavě, jak co bude, jak to bude vypadat a jaké to bude. Někdy tomu všemu stačí věřit a ono to tak opravdu je. Někdy, hlavně u té části, jaké to bude, potkávám mírné zklamání, protože si to většinou představuji nějak jinak.  Pravděpodobně ty pocity tahám z nějaké vzpomínky nebo jejich celého seskupení. Třeba letní rána, večery, spíš takové ty abstraktní a pocitové věci. Jde o věci, které teprve budou. Třeba na konci zimy nějak uvnitř sebe vím, jak hezké je léto a jak voní, jak ho cítíte uvnitř, ale ono to je nakonec docela jinak. Přesto vím, že to tak určitě bylo, musí to být vzpomínka, protože ten pocit, tu myšlenku na to, mám odněkud ze sebe, ne vymyšlenou. Je to velká součást mého dumání nad světem a děním obecně. Ani ne proto, že by to ve výsledku bylo špatně, je to prostě jen tak docela jinak a někdy mě napadá, kde se to vzalo, kam tamto odešlo, bylo to vůbec? 

Po skončení krátce trvajícího vztahu s Jacksonem se Elise sám ozývá Joseph, který ji kdysi nechal samotnou trčet v baru a už se neozval.  Omluvou mu budiž to, že v té době přišel o staršího bratra a řekněme, že tedy měl důvod stranit se společnosti. Elisa i navzdory minulým zkušenostem přijímá jeho pozvání ven a dává mu, tedy prozatím jejich přátelství, druhou šanci. 

Sociální interakce jsou pro Elisu trochu jako divná odrůda magie, které úplně nerozumí. Ostatně jako pro mnoho skutečných lidí, což je na simících určitě třeba ocenit. Od prvního dílu prošli obřím vývojem, který je udělal mnohem zábavnějšími než kdy byli.  Ale tedy, Elisa a její sociální život - zas a znovu. Zdá se, že život téhle siminky nic jiného nikdy řešit ani nebude. Velkou zajímavostí jejího případu totiž je to, s jakým poklesem nálady se potýká pokaždé, když se s někým více sblíží. Dalo by se říct, že s každou další chvílí strávenou s někým se později propadá do o to větších stavů smutku, když zůstane zase na chvíli jen doma s kocourem. 

Asi tím největším důvodem, proč tak nerada navštěvuju lékaře všech druhů - i jen preventivně (můj názor je takový, že se tam má jít až když mám důvod tam jít, ne se tam vydat proto, abych nějaký našla - je to, že jakmile tam jednou vlezete, jen velmi těžko se od toho zase osvobozujete. Jako by snad každá návštěva doktora byla spojená s tím, že bude chtít něco řešit a něco šťourat nebo tedy, když budete mít štěstí, tak sice nebude, ale zanedlouho se tam vrátíte sami, protože se něco podělá a vy tam musíte.  V podstatě přesně takhle fungují návštěvy veteriny nejen s Larou, ale jak si tak všímám, vlastně se všemi psy, i s Chessinou a Dragem. Je to kolotoč, ze kterého se těžko vystupuje. 

Jaro se pomalu změnilo v léto a lehký vzduch vystřídaly vlny veder následované bouřkami. Elisa se stále ještě nenaučila, jak být více spokojená a i nadále je pro ni velmi těžké zabavit se samostatně.  Učí se některým novým věcem, konkrétně rybaření jí docela jde a zdá se, že je na něj talentem od přírody, dlouho ji však nic nebaví.  Náladu má konstantně na bodu mrazu a její jedinou radostí je, když si jí neustále někdo všímá - nejde ji být sama, vůbec.  Velkou váhu pak přikládá i hledání druhé polovičky, které se však nedaří už vůbec. Není to jen o tom, že všichni chlapci jejího věku, jako by snad úplně vymřeli a společnost byla plná starých a ještě k tomu ženatých páprdů, přičemž druhý aspekt Elisu trápí podstatně víc než ten první - nemůže se dívat na spokojené páry, jinak se cítí ještě hůř. Jenže když už se objeví kluk, kterému mládí ještě neřeklo sbohem, pak zájem o Elisu se s ním buď nikdy ani nepotkal nebo, pokud přece jenom, tak ho velmi brzy opouští. ...

Brindleton Bay je městečko strážené majákem s výhledem na oceán a obyvateli překypujícími láskou ke zvířatům. Kočky se zde stahují k domovům i místům, kde simíci rádi tráví čas s přáteli a nikde jinde než zde po parcích nepobíhá tolik psů.  Nejen oceán, ale i kopce a lesy si zde mohou obyvatelé užít. Mimo centrum města se v okolí nachází pozemky s velkým prostorem kolem sebe, téměř zapadlé v přírodě... Právě zde v tomto městečku má Elisa původ, ačkoli o tom mnoho neví. Její rodina žila v uhlazeném předměstí se živými ploty, kde bylo vidět z okna do okna a sousedé byli vzdálení jen pár kroků.  Ona sama však předměstský život nikdy nezažila, narodila se v tropickém ráji, na ostrově Sulani. Nedá se říct, že by si ve světě horkých letních dnů, oslňujících západů slunce a slané vody střídaných s tajfuny a plískanicemi zimního období našla své místo. Vždy ji to táhlo jinam. A zatímco její nevlastní sestra na ostrově zapustila kořeny, Elisa se velmi brzy (už jako teenage...

Když rozkliknu domácnosti vzniklé z rodiny, kterou jsem si kdysi (už ani nevím kdy) vytvořila, napadá mě, že by z toho mohl být takový ten nikdy nekončící seriál typu Ulice. Bylo by to určitě stejně dlouhý, debilní a tak...  Delší dobu jsem nehrála. Nehrála jsem ani potom, co jsem zveřejnila ten simíkovský článek naposled. Nechtělo se mi.  Nějak jsem nevěděla, jak uchopit osudy simíků, které jsem říkala, že budu hrát, a tak jsem je nechala tak a zkusím se přesunout někam jinam. Vždycky se to snažím držet v rámci "rodiny", protože jedu gigantické rodokmeny.  Přesto tady ukážu, jak je v simím světě ta obří famílie už celá rozlezlá. Většina z nich už není doopravdy nijak příbuzná (klidně by spolu mohli mít děti a nebyl by to incest :D), ale mají někde v minulosti dávné vazby, ke kterým je třeba se proklikat, ale dá se to... 

Na ročních obdobích nejvíc miluju asi to, když se překlápí jedno v druhé. Jsou to ty nejkouzelnější střípky v roce.  Nijak velce a okázale, ale takovým dost komorným způsobem. Někdy totiž stačí obyčejný poryv větru, jeden a nic víc. Nebo závan vůně, která už tu dlouho nebyla. Nebo když slunce zasvítí z toho správného úhlu. Taková drobnost a vy víte, že svět se změnil. 

Už byl taky čas na simíky. Nemyslíte?

Loni touto dobou se táhla ta úmorná vedra a všude bylo hotové peklo. Myslím, že ta letošní vlna veder, která nás potkala o trochu dřív než minule, byla stejně taková únosnější. Před rokem "dneska" už nikde v lese nebyla přirozeně voda. Tůně byly divný dolíky a potok takový jakýsi rozpraskaný kameniště, kde se už ani ty ostrůvky bahna později neudržely. Náš trávník byl oranžový a křoupal pod nohama, Lara si na něm ráda drbala hřbet. Většina zeleniny chcípla a ten zbytek stejně nebylo z čeho zalévat.

Až mě někdy zase napadne, že prodat vyřazené oblečení po pár korunách na vintedu je dobrý nápad, mělo by se mi nějak připomenout, že tedy rozhodně NENÍ! Když máte zrovna smůlu, můžete se přesvědčit, že lidi jsou debilní. No a co se může stát na místě, kde se sdružuje obří množství holek? Přesvědčíte se, že se ženským neříká slepice, husy nebo celkově tak různě po drůbeži, jen tak náhodou.  A znáte to, jak za vámi jsou slepice schopné v houfu běžet a pak vám ještě klovat do nohou, když jim rychle něco nehodíte? 

Bylo to jako vesmírný znamení. Nevím, čí byla ta první myšlenka, která se dostala do prostoru a způsobila, že se nám v hlavě snovaly plány podobného ražení (možná se právě tomu říká friendship, to proto je tak magic!), ale prostě tam byla a zatímco já v jednu chvíli píšu, že když ten čip stejně musí být, ať už to tedy k něčemu je - někam vyrazíme! - odpověděla mi Gabča, která už v dopise měla otázky, které se ptaly na to, co se honilo hlavou zrovna mně.

Téměř každý den nacházím ve schránce e-mail od pinterestu s předmětem: Piny, které by se vám mohly líbit. No... Skoro vždycky na to kliknu a podívám se, co mi to posílají. Často jsou to hrozný kraviny, moje hlavní stránka není plná 100% hygge domácností a dalších fotek podobného ražení. Vlastně tam už moc ani nemám fotky. Není to tak dávno, co tam byl takový hejt na Voldemorta, že zkouší smrtící kletby na mimino, přitom ho mohl prostě vzít a vyhodit z okna na chodník. Jenže co čekat, když později dostává řadu možností, jak to s Harrym rychle ukončit a on si s ním...povídá!  Harry Potter mezi těmi piny celkově zabírá nejvíce místa. Často jsou to už jen příspěvky textové, protože ty samozřejmě nejvíc rozklikávám, abych si je mohla dočíst, a tím pádem se mi pak do výběru řadí stále více takových.  Ohromné zastoupení v těch mailech proto mají potterovsky laděné "konverzace" mezi zástupci jednotlivých kolejí, u kterých se místy pobavím fakt dost. 

Takové to všechno, co jsem už tááák dlouho nepsala. Prostě jen něco. Střípky, na sebe nenavazující útržky. Já vlastně ani nevím, o čem jdu teď zrovna psát, jen se mi strašně chce. Cítím nadšení a prostě blogový hajp. Tyjo, proč jsem si to tady nezaložila dřív?

Je léto a ještě nějakou dobu bude. Žhnoucí slunce, trávník postrádající zelenou barvu, posečené pole, mrtvý myši na cestách a voda plná sinic. Vzduch vonící senem, dusno před bouřkou a kapky vody dopadající na rozpálené cesty... Přichází srpen. Druhá půlka letních prázdnin.  Těch prázdnin, které jako pracující člověk už nemám, leč mi stále nechybí energie do toho, si užívat i to málo, co mi z nich zbylo. Není to jako dřív, je to jiné a je to tak vlastně dobře. 

Ráda nechávám některé mosty stát, chátrat a zarůstat, ale stát...jako takovou případnou možnost cesty zpět, kdyby náhodou. I z toho důvodu jsem vydržela na starém blogu tak dlouho a z velké části právě i kvůli tomu mi trvalo tak dlouho než jsem znovu napsala nějaká slova blogově někam jinam - sem. Začít psát na jiný blog znamenalo, že opravdu opouštím ten starý. Dlouho se mi do toho nechtělo i proto, že odtamtud vlastně prchám. To, jak chladně jsem ale přijala možnost, že by mu dneškem mohl být navždy konec,mě ale stejně přesvědčilo o tom, že jsem neměla v plánu se na něj někdy  ještě vracet. Jen jsem doufala, že tam bude. Prostě jen bude... Asi to zase zní jinak, než jak bych to chtěla říct. Nedělá mi problém "jít dál", je-li to třeba, změnit, co je třeba změnit, přizpůsobit se novým podmínkám, pokud mi tedy to přizpůsobování za to stojí. Obrazně ten most přejdu, nebo projdu těmi dveřmi, ale už za sebou nepálím ani nezamykám.  Nějak mi vyhovuje to vědomí někde hlubo...