Pálení mostů

Ráda nechávám některé mosty stát, chátrat a zarůstat, ale stát...jako takovou případnou možnost cesty zpět, kdyby náhodou. I z toho důvodu jsem vydržela na starém blogu tak dlouho a z velké části právě i kvůli tomu mi trvalo tak dlouho než jsem znovu napsala nějaká slova blogově někam jinam - sem. Začít psát na jiný blog znamenalo, že opravdu opouštím ten starý. Dlouho se mi do toho nechtělo i proto, že odtamtud vlastně prchám.
To, jak chladně jsem ale přijala možnost, že by mu dneškem mohl být navždy konec,mě ale stejně přesvědčilo o tom, že jsem neměla v plánu se na něj někdy  ještě vracet. Jen jsem doufala, že tam bude. Prostě jen bude...

Asi to zase zní jinak, než jak bych to chtěla říct. Nedělá mi problém "jít dál", je-li to třeba, změnit, co je třeba změnit, přizpůsobit se novým podmínkám, pokud mi tedy to přizpůsobování za to stojí. Obrazně ten most přejdu, nebo projdu těmi dveřmi, ale už za sebou nepálím ani nezamykám. 

Nějak mi vyhovuje to vědomí někde hluboko uvnitř, že tam je ta cesta zpět místo propasti nebo že nemusím hledat klíč, co jsem vyhodila... 

A přesně tohle je asi ten důvod, proč jsem si držela ten starý blog naplněný vším tím, co jsem tam za ty roky napsala. Byl to most do minulosti. Ale ten, vypadá to, nejspíš nějak spadl. Nebo možná ne. Kdo ví. Každopádně nějak nevím, jak se kolem toho cítím. Ve dvanácti bych kvůli tomu asi strašně brečela, asi jako když mi spadlo The Sims 2 po několika hodinách hraní. *trapný, co?* 

Teď ale cítím směsici úlevy, ale trochu to i mrzí, stále tam byly věci, které bych si ráda uložila. A možná ten blog znovu poběží, třeba je to jen planý poplach, ale víte co? Já už bych tam stejně asi nepsala, i když jsem si s tou myšlenkou pohrávala. 

Nepsala bych tam proto, že mi tam nebylo příjemně. Po všech těch letech přispívání si kdekdo mohl myslet, že mě z mého psaní zná. A co víc, že mi může do mého konání kecat nebo ho zesměšňovat, rýpat a tak. Posléze už mi tam psaní deníčku nebylo příjemné ani trochu a psaní pro širší čtenářstvo mě nakonec taky přestalo bavit. 

Když jsem pak přemýšlela o tom, jak bych chtěla blogovat, přišlo mi na mysl, že když už bych něco psala, chtěla bych mít místo na takové ty dýp šity a tyhle moje trapný řeči, ale i drobný radosti a blbý vtípky, který jsem ale zároveň na blog.cz nepsala a psát nechtěla hlavně kvůli těm lidem. Přišla jsem si tam prostě blbě. Abych to řekla bez obalu - určitou část těch kreténů tam nemůžu vystát! 

A ano, teď to bude znít hrozně trapně a hloupě, až pubertálně, ale měla jsem tam už dlouho pocit, že mi tihleti prostě nerozumí, rozumět ani nechtějí, ale přesto si dělají své závěry, které se často neslučují s tím, co jsem chtěla říct a jaká, myslím si, jsem... A to působilo jako jed pro mé blogové já, protože mi najednou přišlo, že už to není moje místo, ale nepohodlná klec, kde na vás z každé strany přes škvíry čumí idiot vedle zasr....hloupého pipíčka, za kterým stojí pěknej debil a někde tam za nima sice jsou fajn lidi, ale to je jak když vám někdo udělá z výběrovky turka...ceďte to přes zuby, žejo... 

Možná se mi nakonec bude líbit tady. Když budu chtít něco napsat, s čistým štítem se nemusím bát psát řeči o vesmíru a nekonečným štěstí, ani hloupé nejisté plky o divném rozpoložení. 

Najednou mám pocit, že tady můžu být otevřenější. Je jednodušší psát. Psaní je jako takový to přemýšlení si pro sebe jen s tím rozdílem, že si to nakonec někdo přečte. A když přemýšlím - a u toho píšu - někdy reaguju víc jako člověk, a to je pro mě dost zásadní, protože k tolika věcem bych nahlas řekla jen velmi málo, nic nebo druhou stranu poslala do prdele, jenom aby mi moje divný fílingy nemohl sebrat a pošlapat. 

Což je vlastně někdy fajn, protože si to díky tomu dovolí jen málokdo. 

Blog jsem chtěla hlavně proto, abych měla místo, kde můžu rozebírat i ty nejmenší nitky svého vesmíru. Ne proto, abych se popisovala, abych někoho seznamovala s tím, jaký mám život, co dělám a kdy, ale abych mohla vybírat někdy ty velké, někdy ty nejmenší věci a o těch psát. Jenže to už pak nešlo. Tak třeba to konečně zase půjde. 

 A byť se nesnažím nějak schovat a dělat, že jsem někdo jiný, všechny, kdo mě znají nebo z místního obsahu poznají, bych chtěla požádat, aby na mě neodkazovali v souvislosti se starým blogem ani žádným jiným účtem. Vlastně aby na mě neodkazovali vůbec. Budu vám za to vděčná.