Nemůžu přestat psát!

Téměř každý den nacházím ve schránce e-mail od pinterestu s předmětem: Piny, které by se vám mohly líbit. No... Skoro vždycky na to kliknu a podívám se, co mi to posílají. Často jsou to hrozný kraviny, moje hlavní stránka není plná 100% hygge domácností a dalších fotek podobného ražení. Vlastně tam už moc ani nemám fotky.

Není to tak dávno, co tam byl takový hejt na Voldemorta, že zkouší smrtící kletby na mimino, přitom ho mohl prostě vzít a vyhodit z okna na chodník.
Jenže co čekat, když později dostává řadu možností, jak to s Harrym rychle ukončit a on si s ním...povídá! 

Harry Potter mezi těmi piny celkově zabírá nejvíce místa. Často jsou to už jen příspěvky textové, protože ty samozřejmě nejvíc rozklikávám, abych si je mohla dočíst, a tím pádem se mi pak do výběru řadí stále více takových. 

Ohromné zastoupení v těch mailech proto mají potterovsky laděné "konverzace" mezi zástupci jednotlivých kolejí, u kterých se místy pobavím fakt dost. 

---

Rozsvěcíte si v noci lampičku, když se vzbudíte a jdete třeba na záchod? Nebo celkově - svítíte si doma večer a v noci často? Já většinou ne. Na noc si ani nezadělávám závěsy (většinou), takže je tu pořád maličko vidět, a proto nesvítím ani lampičkou. 

Když tak jdu po tmě, jsou noci, kdy mi v hlavě vyskočí nějaká hrozná pitomina. 

Třeba ten bílej sajrajt z toho záznamu té jedné paní ve videu, fakt dík moc! Nebo úplně random věci, které si právě vykonstruoval můj mozek. 

Nejčastěji mi v hlavě vyskakují různé obrazy, když se teprve zvedám z postele a co nevidět bude na dohled zrcadlo. Dřív než si to stihnu zakázat, představím si - teď tam uvidím za mnou stojící siluetu, teď bude hned vedle stát nějaký alien, teď uvidím z myšovny svítící oči... a desítky a desítky jiných scénářů, které mě napadají a nejde jim předejít. 

Kupodivu stále nemám problém usnout, jen takhle vždycky na pár minut děsím sama sebe a neumím to stopnout. 

Jako taková profesionální bezpečnostní složka fungují zvířata. Když se nechovají divně, je vše prostě ok a není důvod k panice. Ani sebevětší počet lidí mi nedá takový pocit jistoty jako zvíře, mám totiž pocit, že lidi už mají smysly stejně tak otupělé, že jsou k ničemu. 

Jasně, je trochu blbý, když se to zvíře divně chovat začne, ale to je k řešení, až když se to děje. Do té doby jsou všichni vysoce hepy. 

Každý, komu se dějou divný věci by měl mít své zvíře jako součást základního survival kitu. 

---

Letní prázdniny mi připadaly vždycky strašně dlouhé. Jen dva měsíce, ale času v něm bylo vlastně snad na celý školní rok. Běžel totiž jinak a já si mnohokrát potom říkala, jak, zatraceně? 

Ono vlastně ale není divu, když si vzpomenu na minulý víkend, i ten už mi přijde tak zvláštně vzdálený a mnohem delší než skutečně byl. Došlo mi pak, že každé takové setkání a všechny ty dny, na které máte nějaké větší plány, výlety a podnikáte něco nevšedního, ve skutečnosti vytváří takový svůj vlastní svět. A v tomhle světě funguje čas jinak. Neměří se ani tak na minuty, ani hodiny, ale zážitky. Když vedle sebe takových světů poskládáte víc v kratším časovém úseku - dva měsíce prázdnin - máte prazvláštní směsici něčeho, co je tak bohaté, že to normální čas nepobírá. A když pak už jste zase v tom běžném světě, který sice nemusí být nudně bezbarvý a chudý na dění, už je to takové všednější a hlavně je to ten obyčejný svět, čas už běží normálně na hodiny a není to takovej minTfuck.