Ze srdce dýni a podzim v duši

Na ročních obdobích nejvíc miluju asi to, když se překlápí jedno v druhé. Jsou to ty nejkouzelnější střípky v roce. 

Nijak velce a okázale, ale takovým dost komorným způsobem. Někdy totiž stačí obyčejný poryv větru, jeden a nic víc. Nebo závan vůně, která už tu dlouho nebyla. Nebo když slunce zasvítí z toho správného úhlu. Taková drobnost a vy víte, že svět se změnil. 

Byly časy, kdy jsem měla jedno radši než to druhé. Nebo jsem to tak alespoň říkala. Teď zpětně si uvědomuju, že tomu tak asi nikdy nebylo a oblíbené roční období byl jen takový termín, který ale ve skutečnosti neměl v ničem opravdickou oporu.

Miluju sníh. Strašně moc. Ale miluju ho v prosinci a pak ještě v lednu, ale v únoru už tolik ne. 

Docela by mě zajímalo, kdo má vlastně rád únor. Je takový nejvíc nezajímavý a nejšedivější z celého roku. A nic se úplně neděje. 

Je to hloupost. Samozřejmě, že se děje hromada věcí, ale všemu, světu ještě trvá, než se úplně probere a ožije a zima už není ta hezká, třpytivá zima plná kouzel. A tak se díky tomu nějak zdá, že se asi neděje nic a člověk tak lehko propadá pocitům, že už to navždycky bude takové.

Ať už jsem kdy říkala cokoli, vlastně jsem vždycky měla ráda všechno, co nám s sebou to naše proměnlivé počasí přináší. Každou tu část roku jsem si byla schopna vždy užít a každá je svým způsobem čarodějná. 

Nevím, kdy jsem si toho všimla poprvé, ale když jsem se konečně přestala zaměřovat na to, že v létě je vedro (a vlastně čím dál větší) a smířila se s tím, že už nejsou světlušky a bouřky už nechodí tak sebejistě a nevtrhnou do dne bez mráčku jako banda hrdlořezů a nepobijí vše, co se ještě minutu zpátky zdálo jako samozřejmost pro ten konkrétní den, a chodí víc očekávaně, hlásí se dopředu, někdy jen vyhrožují a stejně nepřijdou... Po tom všem, co je lehko vidět a znát, je léto hlasité, pojančené a chvíli nepostojí. Spěchá, už mělo být někde jinde, a tak uhání a natahuje světlo, aby byl na všechno čas. 

A i když mám po určitý čas i tohle velmi ráda, vždycky pak přijde chvíle, kdy neskutečně ocením, když začne ztrácet elán, sílu i ty přehnané dávky denního svitu a přes babí léto se mění v podzim. 

Včera v noci jsem byla řádně zmatená. (Vlastně to nebylo včera, protože jsem to psala už dřív. Možná předevčírem nebo ještě ten předchozí den?)

Už pár nedávných nocí bylo chladných, střídaly se ale s těmi teplejšími a tahle mě prostě docela překvapila. Nechala jsem dokonce otevřená okna, takže jsem se uprostřed noci přistihla, jak mi až skoro drkotají zuby. 

Vždyť jsem si večer vytáhla k peřině ještě tu prošívanou deku vlastní výroby, co tak krásně hřeje! 

Jenže tu jaksi uzmula Lara a hřála se tam sama! No, to se pak není čemu divit, že mi pod letní přikrývkou je prostě zima, že ano?!

---

Obchody už jsou odshora dolů plné školních potřeb. Když jsem před pár dny byla v Tescu, až se mi zachtělo mít na co nakupovat hromadu sešitů, tužek a zvýrazňovačů. Vždycky jsem to měla nesmírně ráda.
Ne návrat do školy. Ale ten konec srpna a nakupování školních potřeb. Zní to divně, ale přesto si myslím, že v tom nebudu sama. Nejspíš to jde ruku v ruce s bláznovstvím do papírenského zboží nebo možná vůbec ne, možná je to prostě ve vzduchu na konci léta a každý školák chce mít aspoň z něčeho na konci prázdnin radost a nové vybavení, byť tedy do školy, to může zastoupit?
Vždycky jsem si moc přála mít sešity s pevnýma deskama, ale většinou jsem je neměla. Ne na základce. Tam se kupovaly výhodně celé sady sešitů. Všichni měli stejné... Možná z toho období mi zůstala ta chuť kupovat sešity a bloky, které už teď stejně k ničemu nevyužiji?

Na střední jsem si tohle splnila. Pamatuju si konec toho léta ke druháku, kdy jsem si nově nakoupené sešity - na každý předmět s pevnýma deskama - vylepšila malůvkou na předsádce a ozdobně vyvedeným názvem předmětu, mého jména a třídy. Desky jsem pak ještě polepovala obrázky z oblíbených anime. Kreslila jsem to několik večerů a pak koukala na anime. Bylo to zvláštní období...

Doteď některé ty desky - s už vykuchaným vnitřkem, který jsem za střední popsala - stále mám a v nich skladuju třeba obrázky nebo jiné papírové vzpomínky.
Poslední dny mi tyhle časy místy dost připomínají...

---

Dnešek (tedy neděle, co vím, kdy to nakonec opravdu zveřejním?) se mnou pěkně vypekl. Nejen, že se zřejmě urazil kvůli blbý řečem, co jsem vedla ohledně toho, jaké měly být přes víkend tropy (prý naposled před ochlazením) a ono to na to pořád nevypadalo, sobota krásná a neděle začala taky zataženě, že jsem se tomu docela smála a narážela na to, jaký je vedro pod těmi mraky... No a on nakonec jeden takový prdel den dneska opravdu byl.
Ale nejde jen o počasí, ten den byl prostě fakt zvláštní, divný... Lara navíc včera houbařila s takovou vervou, že na jednom místě slupla jednoho celého podoubáka hned jak ho našla a dneska skončila na veterině. Včera mě nad tím ani nenapadlo přemýšlet, protože sem tam nějaký odřezek z houby kradla odjakživa. Ne, že bych jí to dovolovala, ale někdy byla prostě rychlejší než já.

Vezla mě tam mamka dědovým autem, protože včera to její dojelo a už nejelo. Cívka doslova shořela. Nevím, co to je, ani k čemu to je... No, jistojistě to není fénix, poněvadž to shořelo jen jednou a nic z toho nebylo.
Jenže dědovo auto... Vesmír se mamce coby řidičce vysmál v tomto víkendu už podruhé.
Prarodiče problémy řeší tak, že je neřeší a čekají, že zmizí. Že jim jejich auto přibržďuje i za jízdy jsme tedy zjistily až při dojezdu na veterinu, kdy jsme smrděli jak spálená pneumatika (prarodiče o problému nakonec prý věděli už dříve!) a dost jsme čoudili... Ale na veterinu se dojelo, takže aspoň že tak. Zatímco my byly v ordinaci, mamka měla na telefonu známého automechanika, který jí řekl, že ten kousek, co to máme domů, s tím dojede, ale ať to nejede v kuse a dělá přestávky.

Cestou zpět jsme ovšem skončily píchnuté na sjezdu ze silnice na lesní cestě, protože ačkoli přestávky byly a jely jsme jak slimejšky, problém vygradoval. Pravda, čoud zmizel, volejme sláva, ale schopnost brzdit zmizela taky.
A protože jsem to už nakousla a neměla bych vynechat to, jak jsme se tedy dostaly domů, přidám i to, že jsme ten kousíček dojely i s nebrzdícím autem po cestě kolem potoka, abychom se vyhly silnicím.

No, ale není každý den duha a jednorožci s třpytkama. Lara je v pohodě, my taky a ti cyklisti žijou, takže vlastně můžem volat sláva!