Kapky deště

Loni touto dobou se táhla ta úmorná vedra a všude bylo hotové peklo. Myslím, že ta letošní vlna veder, která nás potkala o trochu dřív než minule, byla stejně taková únosnější. Před rokem "dneska" už nikde v lese nebyla přirozeně voda. Tůně byly divný dolíky a potok takový jakýsi rozpraskaný kameniště, kde se už ani ty ostrůvky bahna později neudržely. Náš trávník byl oranžový a křoupal pod nohama, Lara si na něm ráda drbala hřbet. Většina zeleniny chcípla a ten zbytek stejně nebylo z čeho zalévat.

Přijde mi, že teď je to léto o poznání příjemnější. Dokonce i ten trávník, který vidím z okna, si pořád drží zelenou barvu. 

V posledních pár dnech navíc docela často lituji, že zrovna nemám po ruce foťák. Stávalo se mi to ráno při venčení Lary. Tu jsem vlezla do lesa a tam jemně mrholilo ze stromů a mezi listy prosvítaly takové ty sluneční paprsky, co jsem vždycky obdivovala u Gabči na pelešínských fotkách. Nebo v jiný den se nad lesy zase vznášel mlžný opar, co tak strašně miluju, ačkoli u nás tedy není tak efektivní, jako třeba na horách. Protože to zkrátka vypadá líp, když máte více lesů odstupněných za sebou... My tu máme jen jednu rovnou linii, to pak není úplně ono. I tak, dohromady s vycházejícím sluncem to bylo tak božský, až jsem opravdu zalitovala, že si to nemůžu zvěčnit. 

Instagram mi navíc poslední dobou nabízí takové o trochu melancholičtější vzpomínky než třeba ještě před měsícem. Možná je to tím, že málokterá se datuje jen do loňského roku, ale často tam mívám právě příspěvky staré tři roky nebo dokonce pět let... To mi pak ta vlna melancholie vždycky tak jako brnkne o duši a ta se ještě chvíli zachvívá. Prostě vzpomínky...

Ta dnešní sice patří mezi ty ne úplně zajímavé, ale třeba by po letech nabyla podobného kouzla, i když asi nikdy nebude patřit mezi takové ty skutečně drahé. Loni jsem se nějak upálila na sluníčku. Nikoli spálila, to mi nějak nejde, a to se ničím nikdy nemažu, ale podcenila jsem sílu pražícího sluníčka na polní cestě a pak mi bylo dost divně.  

Nicméně ten den je pryč, dnes jsem v noci spala tak chvíli jo, pak zase chvíli ne, protože burácel takový ohromný liják a blikalo nebe, že mě to místy ze spaní vytrhlo. Kolem páté ráno jsem se vyklonila z okna a sledovala, jak po asfaltce za plotem letí hromada vody. Přípomínalo to spíš už říčku než cestu a bylo to hrozně zvláštní. Tolik vody, co by spadla z nebe, jsem tu už strašně, strašně dlouho neviděla. 

Jen dostat se k té ranní procházce bylo kvůli tomu trochu složitější... 

Dokonce jsem si s sebou tentokrát vzala aspoň mobil, že třeba bude taky fotogenično... No, nebylo, jak jinak. 

Naposledy jsem si tu stěžovala na vinted. Občas mám sice takové cukání ještě vyfotit ten zbytek vyřazených věcí, ale vždycky si to včas rozmyslím. Dala jsem ale zase dohromady další krabici knížek a už jsou i připravené na cestu do online antikvariátu. Je to fakt skvělá věc a jsem ráda, že ji Sakura objevila... A pokud neobjevila, tak aspoň, že se podělila. 

Ne všechny vyřazené knížky totiž minule vykupovali, jiní už mě předběhli, a tak mi zůstaly doma. V pondělí jsem vyzkoušela, jestli už třeba... A ono jo! 

Povedlo se mi dokonce udat i ten největší brak, co jsem snad doma měla, Naturii! 

Nabízí za ní sice jen 4Kč, ale já bych ji poslala klidně i zadarmo. Pořídila jsem ji kdysi na buxu za 9 Kč, když jsem tam kupovala jiné knížky. Objednávaly jsme to tehdy s Verčou ve velkém. Bylo to to debilní období, kdy jsem hromadila knížky nevalné kvality a nevybírala si tolik, jako dnes. 

Tohle jsem nedočetla. Nakousla jsem to a bylo to tak trapný a příšerný, že jsem chtěla radši i zapomenout, že jsem tomu kdy dala šanci. 

No a pak ještě další brak se mi podařilo udat. To vpravo, Veselou sebevraždu... Kupovala jsem to kdysi z benefitů, které jsem potřebovala v krátkém období vyplácat a bylo jich tam už jen pár. Tak jsem si říkala, že nějaká komedie, vánoční...aspoň se zasměju a tak. 

Houby! 

To vám je taková sračka, až jsem ráda, že za to aspoň těch třicet korun dostanu zpět.