Měla jsem plány...

Měla jsem v hlavě, jak co bude, jak to bude vypadat a jaké to bude. Někdy tomu všemu stačí věřit a ono to tak opravdu je. Někdy, hlavně u té části, jaké to bude, potkávám mírné zklamání, protože si to většinou představuji nějak jinak. 

Pravděpodobně ty pocity tahám z nějaké vzpomínky nebo jejich celého seskupení. Třeba letní rána, večery, spíš takové ty abstraktní a pocitové věci. Jde o věci, které teprve budou. Třeba na konci zimy nějak uvnitř sebe vím, jak hezké je léto a jak voní, jak ho cítíte uvnitř, ale ono to je nakonec docela jinak. Přesto vím, že to tak určitě bylo, musí to být vzpomínka, protože ten pocit, tu myšlenku na to, mám odněkud ze sebe, ne vymyšlenou. Je to velká součást mého dumání nad světem a děním obecně. Ani ne proto, že by to ve výsledku bylo špatně, je to prostě jen tak docela jinak a někdy mě napadá, kde se to vzalo, kam tamto odešlo, bylo to vůbec? 

Třeba na léto jsem měla v hlavě příjemná rána. Určitě si je pamatuju, jsem přesvědčená, že byla. Kdysi. Letos jsem si představy částečně zhatila sama svou neschopností vstát v čas, ve který bych chtěla. Potíž bývá v tom, že prostě jen chci. Předchozí den, kdy jsem vyspalá, vzhůru, tak chci ten další vstát brzy. Ale nemusím. A pak se mi ráno ani nechce. Takže spím dál. A marně se snažím tenhle svůj návyk zrušit, daří se mi to jen velmi málo a výjimečně. Přesto snad už tenhle podzim mi to vyjde a budu zase ranní ptáče... možná 

No a ta druhá část, na kterou už nic z toho, co bych udělala, nemohlo mít žádný vliv je to, že stejně už od brzkého rána bylo vedro, někdy dokonce i takový to zadkový. 

S postupujícím srpnem jsem si chtěla vynutit podzim a těšila se na něj, a tak jsem s velkou slávou a pocitem, jak to bude skvělý a útulný, vždyť už je nad ránem a přes noc stejně chladněji, vytáhla flanelové povlečení, které jsem si loni koupila na podzim. Miluju kombinaci hnědé a růžové, pokud jsou správné odstíny, připadá mi to podzimnější než oranžová dýně, a tohle právě přesně ty správné odstíny má.
Bohužel jsem hned druhou noc volby zalitovala, protože jsem myslela, že se upeču. 

Tenhle článek mám rozepsaný už strašně dlouho a nedaří se mi pořádně dostat k tomu, abych ho nějak smysluplně vyplnila a dopsala. Už jsem si i pohrávala s myšlenkou všechno napsané smazat a začít nějak znova, ale ani to se mi úplně nechtělo.
Mám teď takové simíkovské období, což je vidět i na přidávaných článcích ze hry... Ale nějak to nestíhám, celý ten životní příběh rozehrané simky jsem už dávno přehrála někam úplně jinam a psaní nestíhám. Asi to celé shrnu do jednoho článku, ať se zase chytnu s hraním. I to ledové kafe už je dávno neplatné, protože pařáky už snad nemají v plánu nějaké velkolepé konání.

Kromě simího období bych ale jinak přelom srpna a září nazvala obdobím sraček. V mém světě nejenom obrazně. Ovšem myslím si, že právě v ne doslovném smyslu slova je tenhle časový úsek obdobím sraček u více lidí. Je to takové trochu prokleté na mnoha frontách a těžko říct, jestli je to jen nějaká zlomyslnost nebo vyšší vůle, uvidíme.

Problémy s Larou měly delší trvání. Rušila jsem kvůli tomu domluvené plány, a ne jenom jedny, a místo nich jezdila výletně na veterinu a rozčilovala se doma.
Ono celé tohle - když nevíte, z čeho to je, kde ten problém je a jak rychle nebo po čem se zlepší, je samo o sobě už dost na nervy. Dieta u psa je dost ne nervy, protože hlídáte, co žere a je ještě víc na palici uhlídat, aby nežral nikde nic nevhodného...

On sám o sobě třeba střet s prarodiči a téma péče o psa s potravinovou intolerancí (pšenice a krůta) je recept na chocholouška, a to nemluvím o tom, že možnost existence nějaké intolerance u psa pro prarodiče v podstatě neexistuje, takže jsem si to vymyslela. Z toho, že jsem si to vymyslela tedy vyplývá, že toho psa omezuju naprosto zbytečně a z omezování psa vyplývá samozřejmě jeho týrání a týrání je nakonec i to, že bydlí doma a ne na zahradě. Říkají lidi, pro které bývalo běžné mít NO jen proto, že ho mají a drží ho na řetězu.
Tyhle omezené názory si vyslechnete, naserete se, někde je rozdýcháte a neřešíte. Jenže když se k tomu pak přidá ještě další generace, samozřejmě ostřílená, velmi chytrá a věkem předurčená k tomu, aby vás věčně v něčem opravovala, je to kombinace na mašli.

Takže jsem v průběhu celé té nešťastné věci s Larou poslouchala ještě od mámy o to častější rýpání.
"Ty ji totiž nekrmíš pořádně, ten pes má hlad!"
"Ona totiž někde něco sežrala proto, že nežere to, co ostatní psi!"
"To je z toho masa, ona potřebuje granule!"
Když jí nebylo dobře a chodila pomalu a na krátké vzdálenosti, poslouchala jsem zase:
"Tys ji totiž rozmazlila, ona je líná."
"Je to herečka, jenom aby nemusela nikam chodit."
"Ona je totiž zhejčkaná."

Jasně, když vás bolí břicho, že se sotva sunete po zemi, tak jste vlastně jenom rozmazlenci zhejčkaní a zkoušíte, co si můžete dovolit, abyste nikam nemuseli.

Některé argumenty si pak přímo protiřečí. Třeba, když jí bylo tak blbě, že odmítala jídlo.
"Ona nejí protože ji přežíráš! Nech ji někdy pořádně vyhladovět!"
Skočte si na první citaci nemalého množství hlášek, které slýchám téměř denně. Tak jak to teda je. Jo počkat, on ten přežraný pes má vlastně hrozný hlad, protože je podvyživený!

Není to ale jenom záležitost toho, když je jí špatně, ono se něco najde vždycky. Kupříkladu věčné téma - pouštění po zahradě.
Lara je vcelku zpohodlnělý pes, to není žádné tajemství. A taky vyžaduje pozornost, když je venku, a když ji nemá, tak si nějakou zábavu, většinou zcela nevhodnou, najde. O to nevhodnější, když si tu pozornost vyprovokovat chce, protože už moc dobře ví, čím ji na sebe upoutat.
A tak je na zahradě, když mám možnost se jí věnovat, hrát si s ní a tak. Když se chci třeba venku najíst nebo si dát s ostatními čaj a povídat si, je doma a nemá s tím nejmenší problém.

Tu jsem si ale zase vyslechla, tentokrát z obou front matky i pramatky, že ji mám pustit na zahradu. Že pes zahradu potřebuje a že se po ní potřebuje proběhnout. Jaká je toto blbost ví každý, kdo jen nemá psa, ale snaží se i něco o psech zjistit a vědět. Což není případ jich dvou, a to je právě ten problém.
Rýpaly do mě tak dlouho, až jsem se zvedla a odešla pryč s tím, že to s nima nehodlám řešit.

Později, abych se vyvarovala tomu, že budu nasraná a začnu hned nadávat, jsem zašla za mámou s prosbou ohledně toho, jestli by nemohli tyhle rýpance prostě nějak omezit, že už je to fakt na hlavu, protože to řeší dnes a denně.
Vylítla po mě jak roj vos, že jsem asi nějak pomatená a jestli nemám nějakou psychickou poruchu, že mi právě teď nic neřekla a že má svůj názor a ten mít prostě bude!
Nějaká snaha o normální řešení se u mě vytratila docela brzo, takže jsme po sobě jenom tak normálně řvaly a hulákaly.

Nic proti individuálním názorům jednotlivých lidí, ale pokud se to týká věci, kde jsou nějaká fakta a tento názor všechna ta fakta naprosto popírá a opírá se jenom o nějakou domněnku a pocit, tak si ho ten člověk může klidně nechat, ať si ho má, ale klanět, jak si asi představuje, se tomu fakt teda nebudu.

Vygradovalo to k tomu, že mi vyčetla, že se mi o Laru teda nebude starat. Načež já argumentuju tím, že se o ní přece nestará a vůbec mi teda vadit nebude, když se nebude starat i dál a ať se, zatraceně, nestará!
Vyplivla na mě uražené:
"Ty pro mě totiž nikdy nic neuděláš!"
Takže MOJE PÉČE o MÝHO PSA se odvíjí od toho, co si přeje moje drahá máti a nevyhovění jejím představám znamená to, že pro ní nic nedělám?

A já mám psychickou poruchu a jsem pomatená!