čarodějnice s kotlem kávy

 Je mi líto, že občasné štěky nepíšu častěji. Vlastně by se mi to i líbilo, ale i když si často říkám - tohle napíšu, to je dost vtipný/blbý/dobrý na to, aby to šlo na blog, většinou už se nekoná to, abych si ten blog fakt otevřela a začala psát. Jestli to napravím? Ráda bych, ale je to ve hvězdách...  Den jsem začala s tím, že musím vstát brzy, abych stihla do krámu, kam můžu jen do deseti kvůli inventuře...došel mi přípravek na nádobí, nebylo co k snídani, i nějaký pečivo by se šiklo... Vlastně takový dost klasický scénář. Co žrát má jen pes. Takže vstanu brzo, nakoupím a od osmi už můžu frčet pracovní povinnosti, z nichž některé pořád odkládám, přičemž čas už se krátí a nemůžu na ně kálet do nekonečna.  Až na to, že vstávám a za chvíli bude osm.  To ovšem není příběh tohoto článku, spíš jen takový můj už v podstatě běžný nešvar.  Odpoledne se mi vcelku vydařilo. 

V září jsem četla hodně málo. Doopravdy bych tu nejspíš měla mít jen jednu knihu. Tu druhou jsem totiž dočetla až v říjnu, ale její převážnou většinu se mi povedlo přelouskat ještě v září, proto ji sem zařazuju rovnou taky. 

 Jedno odpoledne, bylo to celkem nedávno, pár týdnů maximálně, zažila jsem snad nejdelší pocit deja vu, co pamatuju.  Od té doby mě ten pověstný Deža pronásleduje téměř denně a já u hromady věcí, u kterých ani není možnost, abych je už skutečně někde potkala, zažila, viděla, mám ten pocit, že takhle už to přece jednou bylo. 

 Když na jaře přišla karanténa, byli jsme u nás na vsi, řečené sektě, z toho celí takoví jaloví. Jet do města na nákup bylo za trest - než jste si vystáli ty kolony aut, hejna sarančí dovybrala i zbytky potravin, co se ještě povalovaly vzadu v regálech nebo zapomenuty po zemi, Tesco rozvoz měl termíny zablokované na měsíc dopředu a balík z DM dorazil zhruba po čtrnácti dnech od zaplacení. Obchodem se smíšeným zbožím sekta sice disponuje, ale řada lidí (a já rozhodně!!) s ním prostě dlouhodobě nevyžije, i když je zásoben celkem dobře. Ale pak sestra na druhé straně vesnice náhodou potkala Košíkovské auto...

  Podzim začíná nám poněkud upraženě (já vím, že ještě není, ale pro mě už tak trochu jo, včera mi instagram navíc nabídl vzpomínku starou dva roky, kde jsme navlečení do zimních bund!), nastalo zase to mezidobí, kdy je venku po lese o víkendech nějak divně moc lidí. Včera jsem potkala pána se synem na kole, který mě varoval před "volně pobíhajícím velkým černým psem" kousek před námi, což byla FČ. Je vtipné, že někdo varuje nás před FČ, když ta, co vyvolává válečné stavy a jediná, která má zájem na tom, udržet válečnou sekyru vykopanou, je moje Lara. Přičemž ten velký černý volně pobíhající pes nemá zájem na ničem jiném než pobíhat po okolí a mít v hlavě vymeteno. Za posledních pár skoro podzimních dnů, co už nás minuly, jsem stihla nedobrovolně adoptovat kočku, která zatím stále pokouší mou nezlomnost a odhodlání... Docela se bojím, že to jednou vezme dovnitř komínem. Snad mezitím už nezačnu topit. Tady byla informace, o které jsem původně chtěla taky psát, ale teď už se mi

 Nejsem úplně fanoušek koček. Smrdí a tak... Existenci kočičího záchodu v obydlené místnosti jsem schopná tolerovat na návštěvě, přes práh mi ale bedýnka s pískem na kočičí bobky nesmí. Navíc mě šíleně dopaluje to kočičí sráčství, se kterým jsou s klidným svědomím schopné jít a načůrat do postele, tašky nebo s jakou přesností blijou jenom na koberečky, i když je všude kolem lehko stíratelná podlaha... A ještě se u toho všeho tváří jako: Můžeš si za to sama! Nenechte se zmýlit, já kočky ráda mám - jako jiná zvířata. Ne sice tak jako psy, ale dostatečně na to, aby mi přišly roztomilé (když jsou, všechny totiž nejsou) Úplně neplánovaně se navíc stalo, že jsem nedávno s kotětem uzavřela smlouvu na dobu neurčitou o lovu myší, stravě a dostupného útočiště... Mám ale pocit, že ono ji nějak nečetlo. 

  Co jsem přečetla za srpen? Není toho moc, možná tak akorát. Popravdě tu poslední knihu jsem ještě tak docela nedočetla, protože mě potkalo takové to období, kdy mi čtení jaksi "drhne", ale zbývá mi už jen opravdu pár stran, proto tu určitě může být. 

Když vám ráno před pátou, kdy doopravdy netušíte, že je před pátou a cítíte se spíš tak na tři ráno, začne zpívat Ed Sheeran, není to v žádné z možností zrovna sláva.  Buď ho máte na budíku, což je pořád lepší než třeba siréna, ale pořád je to budík, a nebo to vůbec nezpívá Ed Sheeran, tudíž to dost pravděpodobně ani neumí a jenom vás budí nesouvislými skřeky. 

  Všední dny se občas vytasí s nečekanými situacemi všeho druhu. Když se věci správně sejdou, můžou mít takové zážitky i nádech absurdna, až vyznívají docela vtipně. O to víc, když si začnete všímat, že v něčem kopírují to, co už jste potkali.  Neumím to lépe vyjádřit, ale jako dobrá modelová situace můžou sloužit třeba i moje postřehy ze čtení. Už nějaký čas se mi stává, že ačkoli bych to dopředu nějak plánovala, mnou čtené knížky rády opakují jména. A to taková, do kterých bych to většinou ani neřekla. Např. čtu knihu, kde se vyskytuje Mattie a hle, když pak sáhnu po další, je tam také Mattie. Mimo jiné tam je ale také postava, která má příjmení Carmichael. Postavu s takovým příjmením samozřejmě potkám v knize další a v další potkám Annie, která se vyskytovala v knížce, co tam byl i ten druhý Carmichael. Chápeme se? Prostě takovýhle věci, kterých když si začnete všímat, začne vám vesmír připadat jako dědek s divně vyvinutým smyslem pro humor.  Na podobném principu funguje řada jiných

V letošním roce jsem se s velkým nadšením pustila do takových "zahradnických experimentů". Že už je na čase, abych zvládla vypěstovat i něco přínosnějšího než jenom bylinky. Sice jsem si nenechala ujít řadu okrasných kytek, povedlo se mi ze semínek vypěstovat cínie a astry, dokonce i ty zuzany od Gabči se nakonec probudily k životu a jsou všechny krásné. 

Najděte si na oficiálních stránkách přírodní rezervace označený okruh.  Jděte podle toho, jak ho označili a jak popsali na svém webu. A je to! Ztratili jste se.

Doby, kdy jsem psala někdy i dost obsáhlé recenze, jsou dávno pryč. Tenhle vlak asi nebudu, nejspíš ani nechci dohánět, přesto se mi občas chce sesumírovat, co jsem přečetla nebo rozečetla, jak to na mě působilo, co mi vadilo, co se mi líbilo... Ano, mám profil na databazeknih, ale tam to udržuju spíš jenom tak pro přehled... A proto se aktuálně vrhám do psaní souhrnů toho, co jsem přečetla. Mám v plánu to samozřejmě dělat každý měsíc, ale raději nic neslibuju. :D

Komáři žerou, voda v rybníce ubývá, řasám se daří víc a víc, některé večery jsou dokonce i příjemně teplé (letos fakt docela zázrak), cvrčci vržou starou dobrou melodii, broskve konečně zesládly a slunce pořádně pálí. Část léta máme za sebou a jak mě za dob školní docházky strašila máma, půlka prázdnin už je fuč!  Letošní rok jsem vítala s jakýmsi radostným pocitem. Prvního ledna bylo navíc tak krásně, až bylo strašně lehké uvěřit, že bude krásně už navěky. Plány se rýsovaly, ale všechno bylo daleko.  V době před karanténou, v nejistotě, jestli úderem dalšího týdne budu vůbec moct oficiálně vyjít aspoň na procházku, kdy jsem šila roušky do půlnoci a při tom alespoň částečně zachraňovala nějaké zbytky duševního zdraví některých narušenějších jedinců ze vsi, kteří toho i bez korony mají dost, jsem k létu upínala své naděje na vyplnění těch plánů a i když padala jedna opatření za druhými, i v průběhu karantény, vylidnění měst a zahlcení našich, jindy krásných a klidných končin (

Momentálně mám hodně velkou chuť blogovat. Může se to změnit, nemusí... Kdo ví. Ale asi nechci psát, že odteď budu pravidelně psát, protože to stejně nejde dodržet. Buď se mi bude chtít nebo ne. Stejně jako mám někdy pocit, že je úplně nejlepší den, a to už od rána, a najednou se to ještě v průběhu dopoledne změní.  Možná prostě jen občas poslechnu náhlé nutkání něco jen tak, možná pro klid duše, možná pro takové preventivní pročištění mozku, nacvakám na klávesnici. A dost možná to nikdy nebude mít žádnou velkou hodnotu nebo přínos.  A co vlastně?  Se stejným náhlým popudem jsem doma zasázela zázvor. A možná chcípne, možná ne. Asi takhle funguje vlastně všechno.