Můžeme do světa!

Bylo to jako vesmírný znamení. Nevím, čí byla ta první myšlenka, která se dostala do prostoru a způsobila, že se nám v hlavě snovaly plány podobného ražení (možná se právě tomu říká friendship, to proto je tak magic!), ale prostě tam byla a zatímco já v jednu chvíli píšu, že když ten čip stejně musí být, ať už to tedy k něčemu je - někam vyrazíme! - odpověděla mi Gabča, která už v dopise měla otázky, které se ptaly na to, co se honilo hlavou zrovna mně.

Ode dneška už má Lara nejen čip, ale i pas, a tak může vyrazit za hranice. Z nějakého důvodu jsem se toho čipování docela obávala.
Celkově ty čipy obecně moc nemusím, evokují mi takový sci-fi věci a spíš než nezbytnou kontrolu, tak víc pičování lidí, kteří nedělají nic špatného. Od příštího roku je to povinné údajně kvůli zamezení množíren. Ehm, pardon, a to se stane jako jak? Čipovat bude povinné, pokud vím dobře, až štěňata od dvou měsíců (je tolik množíren, které se nestydí štěně vykopnout ještě před dovršením osmého týdne a tolik debilních lidí, kterým to nepřijde divné), že už takhle to proti množírnám moc nehraje. Další věcí, která potvrzuje teorii, že je to k ničemu, je fakt, že sice jsou povinné čipy, ale jejich registrace už povinná nebude. Ve výsledku tedy budou mít psi podkožní čipy, které nesou každý nějaké číslo, ale když si jej majitel nezaregistruje, nemá ten čip vůbec žádný význam.

A co teprv, když se takový pes ztratí? Ano, hromada lidí - informovaných lidí! - dojde s tulákem na veterinu (nebo možná i měšťákům, nebo do útulku), kde se projede čtečkou, pokud je pes v registru, najde se podle toho i jeho majitel, pokud tam není, není ani informace o majiteli, ale pouze číslo čipu. Jenže pak jsou tu takoví ti "dobráci", co tuláky prostě sbírají a rovnou si je nechávají. To vám pak nepomůže ani záznam v registru, poněvadž veterinář sám od sebe psa čtečkou neprojíždí a i kdyby ano, ukáže se mu sice, že má čip, nicméně už dál neukáže majitele, pokud ho ten vet nebude přímo hledat v databázi. 

Praštěný, co? 

Celkově mi z toho vychází, že s množstvím aktivovaných čipů se dá dobrat detailnějšího čísla o počtu psů v ČR, nikomu to ale už více neřekne, jestli má někdo doma ve sklepě těch psů padesát nebo jednoho na gauči. A budou snad množírny své psy zadávat do registru na své jméno? Odpověď je prostě jasná... 

Měla jsem jasno v tom, že pokud nebudu muset, Lara mít čip nebude. Leda bychom reálně plánovaly výlety do zahraničí. No... nakonec se nám to nějak povedlo skloubit, prostě to tak vyšlo, a tak s povinností čipu přišlo rovnou i vystavení pasu. Jak už jsem psala, byla jsem z toho čipování nervózní, ona je dost plašan a já si malovala jen ty nejhorší scénáře, jak bude reagovat, ale už jsme doma a všechno ok. Pomalu ze mě začíná opadat ten naakumulovaný stres. Zní to divně, ale fakt mě to stresovalo i tím, jak se to nedalo nijak uspíšit, protože jsem ji tam nechtěla brát na víckrát a zvládnout to rovnou při očkování. 

---

Musela jsem šoupat nábytkem kvůli šití. Zjistila jsem, že mám stůl v blbém místě - špatný světlo a celkově mi to tam úplně nevyhovovalo. Navíc jsem tam k tomu měla takový ten taburet s úložným prostorem. S tím, co není úplně extra kvalitní a je spíš z kartonu nebo něčeho hodně podobného. 

Skladovala jsem tam deky a narvala ho prostě až moc. Díky tomu to víko úplně nesedělo na tom a celý to bylo takový... no, tvar už to moc nedrželo. A když na to pak ještě sedáte, je jasný, že se to začne rozpadat.

Bylo to děsný. Šiju, šiju a najednou se propadnu do taburetu. 

Teď mi je zas o něco útulněji a působí to na mě víc příjemně i jako celek. Vzpomněla jsem si v souvislosti s tím ale na jednu konverzaci, co vedly bývalé kolegyně v mé minulé práci. Jedna tam vyprávěla, že ráda dekoruje byt. Příležitostně a nijak kýčovitě, ale že ji to prostě baví. Nejen na Vánoce, ale tak celkově v souvislosti s ročním obdobím a tak. 

Povídaly si s ní o tom ještě další dvě nebo tři a jedna řekla, že jí by to taky bavilo, ale to by ji přítel hnal, že to nejde. 

S přítelem bydlí v jejím bytě... 

A mně to najednou přišlo strašně...prostě strašný. Jednou by se mě někdo pokusil "hnát" z mého bytu kvůli tomu, že místo jednobarevnýho prostírání je na stole vánočně laděný a frčel by rychlejš než Santovy sáně. 

Tím samozřejmě netvrdím, že se každému musí líbit to stejné, na druhou stranu, pokud má někdo potřebu tomu druhému zakazovat i takové neškodné maličkosti... Je to ještě v pořádku? Na to si ale taky musíme každý odpovědět sám. 

---

Když jsem si před pár dny pouštěla Huntera, vyskočila na mě na YT písniška od Melody Club, která asi bude moje letošní srpnová ( i když teda měsíční písničky nijak nevedu a nesleduju), ale prostě na tom teď nějak...jak by řekl profesor Snape ze Sweeneyho Todda... ujíždím

.