Pozdvižení v sektě

 Když na jaře přišla karanténa, byli jsme u nás na vsi, řečené sektě, z toho celí takoví jaloví. Jet do města na nákup bylo za trest - než jste si vystáli ty kolony aut, hejna sarančí dovybrala i zbytky potravin, co se ještě povalovaly vzadu v regálech nebo zapomenuty po zemi, Tesco rozvoz měl termíny zablokované na měsíc dopředu a balík z DM dorazil zhruba po čtrnácti dnech od zaplacení. Obchodem se smíšeným zbožím sekta sice disponuje, ale řada lidí (a já rozhodně!!) s ním prostě dlouhodobě nevyžije, i když je zásoben celkem dobře.

Ale pak sestra na druhé straně vesnice náhodou potkala Košíkovské auto...

V sektě proběhla nákupní revoluce. 

Doma jsme si ověřili, že sem Košík opravdu dováží a s radostí si objednali první nákup. Nezůstalo jen u něj a já si tento způsob velkých nákupů docela oblíbila.

Jednoho dne jsem se s panem Košík-řidičem trefila do času venčení paní Jorkšírové, která procházela kolem auta a oči valila takovým způsobem, až je sbírala po zemi a nevěděla, kam s nima dřív. Paní Jorkšírová chodí na venčení ulicí dolů a nahoru zhruba padesátkrát denně. Někdy se synem, občas je vystřídá pan Jorkšír. O každém šustnutí v ulici tedy zákonitě musí vědět, poněvadž tu na silnici tráví snad víc času než doma. 

Ten den odpoledne mě tedy zastavila sousedka. Původně městská, která jezdila do vedlejšího domu jen na léto, protože celoroční život na vesnici, říkala, není pro ní. 

"Tak to už mi tady nevadí bydlet ani přes zimu!" Zakončila řeč po potvrzení, že ano, opravdu sem jezdí Košík. Echo jí totiž dala paní Jorkšírová, která asi nemá tlamičku, aby se mě zeptala sama, proto potřebovala dotaz zprostředkovat. Celého rozhovoru se samozřejmě účastnila. Nejprve stála v pozadí a potom se sama zapojila s dotazy. 

Od toho osudného dne drandí Košíkářské auto ulicemi sekty každý týden a s nefalšovaným dominovým efektem se až vtipně sune stále k dalším a dalším domům, jak sousedi "úplnou náhodou čumící z okna" přichází, že sem - světe div se - jezdí Košík! :D