Trochu života do těch korona časů!

 Je mi líto, že občasné štěky nepíšu častěji. Vlastně by se mi to i líbilo, ale i když si často říkám - tohle napíšu, to je dost vtipný/blbý/dobrý na to, aby to šlo na blog, většinou už se nekoná to, abych si ten blog fakt otevřela a začala psát.

Jestli to napravím? Ráda bych, ale je to ve hvězdách... 

Den jsem začala s tím, že musím vstát brzy, abych stihla do krámu, kam můžu jen do deseti kvůli inventuře...došel mi přípravek na nádobí, nebylo co k snídani, i nějaký pečivo by se šiklo... Vlastně takový dost klasický scénář. Co žrát má jen pes. Takže vstanu brzo, nakoupím a od osmi už můžu frčet pracovní povinnosti, z nichž některé pořád odkládám, přičemž čas už se krátí a nemůžu na ně kálet do nekonečna. 

Až na to, že vstávám a za chvíli bude osm.  To ovšem není příběh tohoto článku, spíš jen takový můj už v podstatě běžný nešvar. 

Odpoledne se mi vcelku vydařilo. 

V plánu jsem měla docela nudný den, takové to, jak by řekla Natalia Sadness v roce 2010 "nic převratného". Nakonec se ale stalo, že jsem studeným podzimním vzduchem šlehaná, vyrazila na kole do zásilkovny do nejbližší parodie na město, co tu máme. Byla jsem z toho celá taková pomatená, že jsem si vzala jen mobil, ale nic dalšího. Žádná taška, peněženka, nic. Jedu jenom do zásilkovny. Co na to, že jsem si mohla rovnou třeba něco nakoupit nebo tak. Dost mě strašila představa, že Prymule zavře všechny ty zásilkovne a s mýma knížkama bude amen. A tak jsem jela. 

Kolo mám řádně vytuněné košema vpředu i vzadu a držákem na mobil u řidítek. Ten je skvělý v tom, že z něj sice ten mobil nikdy nevypadne, ale jakmile najedete na sebemenší hrbol, mobil, zadělaný v té vidlici, se točí jak zběsilý a většinu času jede vzhůru nohama. A ten se mě právě rozhodl zradit. 

Dojedu před výdejnu zásilkovny, hodím stojan na kolo, děsím se toho, že zas budu muset spěchat, protože se tam nikde nedá zamknout a chci čapnout mobil. To šroubovací udělátko, co ho má ze spárů vysvobodit se ale nějak zaseklo a tak jsem měla svůj telefon i s aplikací zásilkovny natrvalo přišroubovaný ke kolu. Nenapadá mě nic lepšího, než otevřít dveře a nadhodit stupidní dotaz: "Dobrý den, prosímvás, můžu si sem najet kolem? Já tu mám zásilkovnu, ale mobil, ve kterým mám heslo se mi zasekl na kole." A i když šlo o pár písmenek a čísel, nenechám venku mobil na kole bez dozoru, i když je tam jak přilepený mamutem. Navíc na nezamčeném kole! 

Příběh s trapným průběhem měl šťastný konec a já si domů vezla konečně sehnané vydání Pod kupolí v pevné vazbě a zároveň i nečekaně objevené u stejného prodejce vydání Cesty od McCarthyho, kterou jsem už dlouho moc chtěla. 

Domů jsem dorazila jako vítr. Celý proces mi dohromady trval jen hodinu. A byl čas vzít Laru ven. Ta se mi, asi aby se odvděčila za včerejší koupání, kdy jsem jí říkala, že sice nic neprovedla, ale musí, protože už nějak zavání, vyválela v bažantím hovně. Takže další sprcha. 

Když už jsem byla v tom režimu - pořád něco dělám a nezastavím se, dala jsem se do vymetání vnitřního komínku u kamen. Bylo hezky, svítilo sluníčko, netopila jsem. Tak jsem to rozmontovala, vynesla ven, vrátím se a čoud, čoud se valí z kamen! Bylo tam chcíplý poleno, co ale i tak zvládlo v krátké chvilce totál zamořit obytný prostor ještě dřív než jsem ho stihla vynést na trávník. Celé odpoledne pak bylo potřeba větrat, jeho část jsem se navíc ani nemohla vrátit dovnitř a stejně to tu ještě před chvílí bylo cítit tak letně...uzeně! :D 

Dneska se mi daří.