Půlka léta

Komáři žerou, voda v rybníce ubývá, řasám se daří víc a víc, některé večery jsou dokonce i příjemně teplé (letos fakt docela zázrak), cvrčci vržou starou dobrou melodii, broskve konečně zesládly a slunce pořádně pálí. Část léta máme za sebou a jak mě za dob školní docházky strašila máma, půlka prázdnin už je fuč! 

Letošní rok jsem vítala s jakýmsi radostným pocitem. Prvního ledna bylo navíc tak krásně, až bylo strašně lehké uvěřit, že bude krásně už navěky. Plány se rýsovaly, ale všechno bylo daleko. 

V době před karanténou, v nejistotě, jestli úderem dalšího týdne budu vůbec moct oficiálně vyjít aspoň na procházku, kdy jsem šila roušky do půlnoci a při tom alespoň částečně zachraňovala nějaké zbytky duševního zdraví některých narušenějších jedinců ze vsi, kteří toho i bez korony mají dost, jsem k létu upínala své naděje na vyplnění těch plánů a i když padala jedna opatření za druhými, i v průběhu karantény, vylidnění měst a zahlcení našich, jindy krásných a klidných končin (měla jsem chuť místy už opravdu vraždit, jen tak mimochodem), neztrácela naději v to, že léto nám vyjde! 

Mnoho se toho dělo trochu jinak, než jak bylo původně v plánu. Byly potřeba přesuny, ústupky, trocha kompromisů, ale nakonec se to povedlo a bylo to možná o to hezčí, že někde za tím pořád strašila hořká minulost se svými obavami, jak to všechno nakonec dopadne.

Hlavně tedy pětihodinová cesta vlakem v letním období s rouškama je věc, kterou mi stačilo zkusit si jednou (vlastně tedy dvakrát, protože bylo potřeba dostat se ještě zpátky) a znovu už bych ji opakovat úplně nepotřebovala, i to se ale zvládlo a i když veškeré koronové události letoška pořád jaksi obchází kolem, působí na mě letošní léto nějak lehce a svěže.

Zaznamenávám progres v mnoha směrech. Tam, kde jsem o něj usilovala, i tam, kde bych ho nečekala, nebo spíš, kde by mě ani zprvu nenapadlo na něm pracovat - možná ani, že je to třeba. Přijde mi, že jakkoli byla první polovina toho proklínaného roku 2020 divná, neočekávaná a jak z pořádně prdlýho snu, má v sobě ještě něco dalšího, co není vidět, ale co vnímám tak nějak v sobě. Odevšad se ozývá, že je to zatím nejhorší rok vůbec.
Já myslím, že má ještě hodně co nabídnout (i když dovolená v zahraničí to rozhodně není a ani by být neměla - jestli se zase scénáře budou opakovat, věřím, že to bude z velké části hlavně kvůli tomu... Jak ze začátku, kdy si každý z vesela jezdil na lyžovačku, i když se to jevilo jako značně nevhodné.)


Myslím, že pro každého to bude něco jiného, jinak zásadního, ale něco v té naší letošní dvacítce prostě je a ještě bude.
Hodlám to najít, něco si z toho vzít a užít ku prospěchu.