Červenec 2020 - knihy čtené i nedočtené

Doby, kdy jsem psala někdy i dost obsáhlé recenze, jsou dávno pryč. Tenhle vlak asi nebudu, nejspíš ani nechci dohánět, přesto se mi občas chce sesumírovat, co jsem přečetla nebo rozečetla, jak to na mě působilo, co mi vadilo, co se mi líbilo... Ano, mám profil na databazeknih, ale tam to udržuju spíš jenom tak pro přehled...

A proto se aktuálně vrhám do psaní souhrnů toho, co jsem přečetla. Mám v plánu to samozřejmě dělat každý měsíc, ale raději nic neslibuju. :D

Rozečtené knihy

Na fotce to vypadá, že letošní červenec byl na knihy celkem bohatý, ale opravdu jen vypadá, protože hned tři jsem spíš tak nějak jen nakousla a nedočetla. U jedné z nich se asi zdržím delší dobu - hádám, že se v ní budu šťourat možná do konce roku po chvilkách. Dalším dvěma dám šanci nejspíš někdy později, až na ně bude příhodnější doba. 

Justin Cronin - Přechod

Jedna z rozečtených a nedočtených knížek je Přechod, dystopický román, pořádně obrovská cihla, kterou jsem dostala k narozeninám. 

Chvíli mě dost bavila. Lidstvo zde potká pohroma, virus, který obrátí běžné fungování společnosti zcela vzhůru nohama. Nakažení totiž houfně jen neumírají, ale mění se v jakási upíří monstra a celý tento zvrat je tu sledován v podstatě od začátku. Děj chvíli sleduje vcelku normální - nebo alespoň na normální režim zvyklé lidi, kteří se najednou musí potýkat s něčím, co nečekali, že by kdy mohlo přijít. 

V tomhle ohledu naprostá paráda. Jenže pak z nenadání děj přeskočí o nějakých tisíc, možná tisíce let dopředu do úplně nového světa. S jiným uspořádáným, jinými společenskými zvyky, se zcela jinou kulturou, která se stihla za tu dobu už vybudovat... A to jsem aktuálně úplně nepřekousla. Nevěděla jsem, čeho se chytit, přestalo to pro mě být tolik zajímavé a později jsem si řekla, že knihu odložím a dočtu někdy jindy, až budu na tenhle typ četby mít zase náladu. 

Jane Rice - Hodina čarodějnic I.

Tahle knížka je asi prokletá. Už jsem ji rozečetla po několikáté a zase z toho sešlo. Ne proto, že by to bylo špatné. Mě to ze začátku i dost bavilo, jen jsem ji vždycky rozečetla v blbou dobu, kdy byla chuť na nějakou jinou, nejčastěji zrovna novou (aktuálně půjčenou) knížku  mnohem větší... No, a tak jsem si pochvalovala, jak mě to baví a jak to tentokrát přečtu a zas z toho sešlo. Půjčila jsem si totiž Eleanor, která je taky v tomhle článku a chtěla se do toho hned pustit... 

Rudolf Desenský - Jak poznat psí duši

Nejsem zrovna fanda Desenského. Nejsem ale ani jeho zarytý odpůrce.
Je mi v mnoha věcech strašně jaksi nesympatický, ale v mnoha směrech se mu zase nedá odepřít, co skutečně umí. I když v případě, že bych se chtěla se psem na někoho obrátit, nevybrala bych si jeho, ale spíše bych se řídila třeba panem Šustou, ke kterému nemám žádné prazvláštní postoje ani výhrady a dalo by se říct, že ho jako profesionála skutečně uznávám.
Pravdou ale je, a proti tomu není sporu, že Rudolf má se svými psy skutečně viditelné výsledky a nelze mu jeho práci odepřít. Je vidět, že je na svém místě a v tomto ohledu proti němu výhrady vlastně nemám. 

Je to dost složité, jak Desenského vlastně vnímám, ale je tam něco, co mi strašně vadí. Nejspíš jednání s lidmi... Ano, dalo by se říct, že Rudolf je podivín, nijak to netají a má blíž nejspíš k těm psům než k lidem. Měla jsem možnost vidět nějaké části z pořadu, kde figuroval i něco po internetu a nemohla jsem se zbavit dojmu, že každého, kdo si k němu přijde pro radu a pomoc, se snaží nejprve co nejvíc ponížit a zesměšnit. A to mi přijde neprofesionální až hrůza a především z tohohle důvodu k němu mám tolik výhrad.

Jeho knihu jsem si ale koupila z čirého zájmu. Jeho práce mě zajímala a chtěla jsem ji vidět v nějaké ucelenější formě. 

Bohužel jsem zatím dostala jen trochu zředěné to, co jsem už viděla všude jinde. Samochválu, ponižování ostatních lidí a místy i docela protiřečení si. Knížku určitě dočtu, i tak mě dál dost zajímá, jen si ji potřebuju dávkovat.

Přečtené knihy

Gail Honeyman - Eleanor se má vážně skvěle

Eleanor byla hrozná. Neměla jsem pro ni ani kapku sympatií. Prostě mě štvalo, jaké nároky na všechny kolem má, ale sama se chová jak stoprocentně asociální buranka, která ani neví, že se chová ohromně buransky...
Jistě, jsou tam důvody, proč tomu tak je. Knížka má v podstatě přinést jistou míru pochopení pro ze začátku dost nesympatickou postavu. A byť se nějaké to pochopení skutečně dostavilo, rozhodně se tak nestalo se sympatiemi. Eleanor na konci jsem měla jen o ždibec méně nerada než tu na začátku.
Nemůžu ale říct, že by mi to nějak znepříjemňovalo čtení, protože o tomhle ta knížka zkrátka měla být a byla skvělá. Co chtěla říct, to pověděla a já chtěla vědět, co chce vyprávět dál. Takže za sebe nemám žádné výtky.

Courtney Summers - Sadie

Tady jsem asi nejdřív čekala něco trochu jiného, než co jsem nakonec dostala. Hlavně v první polovině jsem si říkala, že by snad bylo lepší, kdyby byly úplně vynechané části z pohledu Sadie. Že by bylo pro příběh lepší, kdyby ani čtenář nevěděl, co se s ní v tu chvíli děje a odkrývalo se to postupně. Někdy kolem poloviny se moje pocity ale překlopily a naopak jsem byla ráda, že mohu příběh sledovat hned ze dvou úhlů.
Nebylo to vlastně ničím výjimečné. Použitý byl asi ten nejobyčejnější kriminální základ... Však holky se přece ztrácí v jednom kuse.
Ale zatraceně dobře to celé fungovalo!

Steven Winn - Como, vrať se!

Tohle není úplně žádná perla mezi knihami a zřejmě bych se obešla i bez ní. Potkaly jsme se ale úplnou náhodou v knihovně na nádraží, kam jsem nesla nějaké knihy, co už nechci, a tak jsem si ji vzala, že si ji přečtu. Protože občas ulítávám na podobných infantilních příbězích o zvířátkách.
Příběh autora, kterému vstoupil do života střapatý útulkový smeták, původně Gandalf, později v domácnosti už Como, se kterým měl mnoho trápení a nepříjemností, není ničím zvláštní. Dost mě i baví názory některých čtenářů, že je to čtení, co by měl číst každý pejskař protože (následuje hromada infantilních a hloupých důvodů). Přitom tyhle knihy většinou bývají ukázky toho, jak často a co všechno dovedou lidi dělat se psy úplně, ale úplně blbě a pak na to s v té knize s láskou vzpomínají - ano, všichni jsme lidi a kdo tvrdí, že jeho pes je dokonalý, tak stejně kecá - ale kdyby takovouhle četbu potkal skutečný kynolog, musí zákonitě třískat hlavou o stůl nebo rovnou brečet.

Frances Whiting - Život na trampolíně

Jakási spisovatelka, kterou neznám, autorka bestselleru, který jsem nečetla, o Životu na trampolíně napsala, že "citlivě zachycuje křehkost přátelství, vztahů v rodině a první lásky"...
Dost jsem u čtení, hlavně v druhé polovině, přemýšlela, jestli knihu doopravdy četla nebo jen prokázala službu autorce. A nebo, pokud ji četla, jestli to dělala pořádně.
Jak jsem knížkou postupovala, zdála se mi spíš jako příběh o vyrovnávání se s minulostí, učení se schopnosti posunout se dál a poznávání sama sebe. Zní to taky docela deep, život Tallulah je z většiny ale spíš takové neuspokojivé meh. Všechno to, o čem ta kniha je, jí totiž moc nejde. Vyrovnání s ranami minulosti, ani to hledání sebe sama a nějakého toho životního štěstí. Všechno tohle jí tak nějak drhne, mnohdy se mi zdála dost ovlivnitelná a hlavně mi připadalo, že si sama neumí za ničím stát, jít za něčím, co by chtěla ona. Ke všemu ji musel někdo dostrkat a jen u části z toho bylo zřejmé, že o to fakt stojí. U Tallulah mi zkrátka chyběla nějaká ta síla charakteru. Byla dost mdlá a vlála si životem, jak jí kdo řekl. Jenže ona navigovat asi potřebovala, jinak by byla prostě jenom mdlá.
Moje pocity jsou takové všelijaké, ale na léto to bylo docela ucházející čtení.