Nepovedený pokus psát o více věcech naráz

 

Podzim začíná nám poněkud upraženě (já vím, že ještě není, ale pro mě už tak trochu jo, včera mi instagram navíc nabídl vzpomínku starou dva roky, kde jsme navlečení do zimních bund!), nastalo zase to mezidobí, kdy je venku po lese o víkendech nějak divně moc lidí. Včera jsem potkala pána se synem na kole, který mě varoval před "volně pobíhajícím velkým černým psem" kousek před námi, což byla FČ. Je vtipné, že někdo varuje nás před FČ, když ta, co vyvolává válečné stavy a jediná, která má zájem na tom, udržet válečnou sekyru vykopanou, je moje Lara. Přičemž ten velký černý volně pobíhající pes nemá zájem na ničem jiném než pobíhat po okolí a mít v hlavě vymeteno.

Za posledních pár skoro podzimních dnů, co už nás minuly, jsem stihla nedobrovolně adoptovat kočku, která zatím stále pokouší mou nezlomnost a odhodlání... Docela se bojím, že to jednou vezme dovnitř komínem. Snad mezitím už nezačnu topit. Tady byla informace, o které jsem původně chtěla taky psát, ale teď už se mi nechce, tak to nechám zase třeba na jindy :D - a taky jsem se náramně střískala burčákem. Loni ho bylo víc a takhle do zpěvu nám po něm nebylo... 

Taky mě po opravdu dlouhé době najednou napadlo, že bych mohla dohrát hru na PS3, kterou jsem, podle toho, co jsem si pamatovala, do konce nedohrála. Konkrétně Uncharted 3... Přesvědčení o nedokončení vzalo za své s každým postupem, kdy jsem věděla, že tady jsem byla. No... A byla jsem všude kromě asi posledních 15% hry... Proč jsem to zatraceně odložila takhle u konce, ví bůh. (Já prosímvás nejsem žádný hráč, PS jsem poprvé napůl vlastnila teprve asi před pěti, možná šesti lety a celkově na tom odehrála do konce 4 hry) Tomuhle zjištění ale předcházel ještě jiný příběh. 

Taky vás lákají podzimní táboráky? Třeba kolem Halloweenu a tak? Sestra si dlouho přála u jednoho takového uspořádat oslavu svých listopadových narozenin, letos se už snad vydaří. No a tak jsem si dala trochu zkoušku. Pěkně na konci léta, doma. V honbě za objevením ztracené Atlantidy pouště jsem ani napodruhé neuspěla, poněvadž zhruba za dokončenou polovinou hry mi nějak chytla zásuvka. Ne a fakt jsem to nezpůsobila tím, že bych to týden nevypla, nejedla, nepila, nemyla se a pořád jenom hrála. Vlastně se mi asi nikdy nepodařilo přesáhnout dobu hraní dvě hodiny v kuse. 

Den před tím incidentem s domácím rozděláváním táboráku z elektriky jsem seděla s Luckou u kafe a zmínila, že mě trochu mrzí, že si nikdy nezahraju The Last of Us dvojku. Jednička byla úplně první hra, co jsem hrála a asi mě trochu poznamenala. Prostě ji miluju, když se to zkrátí. Určitým způsobem na mě tehdy zapůsobila tak, že si dojem z toho umím vybavit i teď. Nebudu to natahovat, po tomhle vyhoření si i tu dvojku už zahraju, protože jsem najednou nějak investovala do PS4 a rovnou si k tomu pořídila toho nešťastně nedohranýho Nathana rovnou i s čtvrtým dílem. Docela mě štvalo, že musím víc jak polovinu hrát znova, podruhé v takhle krátkém čase. Najednou mi přišlo, že se občas až zbytečně moc vykecávaj, všechno tam každýmu trvá, jak když sere a maluje a tak. Jedna scéna se ale neomrzí ani opakovaně a rozesmála mě stejně potřetí jako poprvé. Asi není od věci znát celý kontext, nicméně tahle scénka je ohromně nedůležitá, ale bylo to asi jediný, co jsem si i po letech opravdu pamatovala, že tam je. 

A právě jsem se asi rozhodla, že už se nebudu pokoušet psát o více věcech naráz, protože se pak zaseknu na jedný drobnosti, kterou rozfrcnu jako hlavní téma a zbytek se mi na to už nedaří naroubovat. Takže asi budu psát o každém nesmyslu zvlášť a dneska už nedodám nic.  Ono je to asi jedno... Stejně mi tu před monitorem zrovna sedí pes, takže ani nevidím, co píšu. Další známka toho, že mám přestat.