Errory posledních dní

 Jedno odpoledne, bylo to celkem nedávno, pár týdnů maximálně, zažila jsem snad nejdelší pocit deja vu, co pamatuju. 

Od té doby mě ten pověstný Deža pronásleduje téměř denně a já u hromady věcí, u kterých ani není možnost, abych je už skutečně někde potkala, zažila, viděla, mám ten pocit, že takhle už to přece jednou bylo. 

Jako dítě jsem k tomu měla v hlavě svou teorii. Jestli ale znáte tu moji dětskou teorii o těch přerostlých ještěrkách a lidských tělech v jakýchsi kapslích uschovaných v zemi na planetě vypadají docela jako Mars, pak si můžete být jistí, že i tahle je podobně ujetá. Vlastně jsem si v hlavě tehdy vydedukovala, že pocit deja vu značí to, že přesně na tom místě v čase, které mi přijde tak povědomé, skončil život v nějaké vedlejší dimenzi, kde jsem taky žila, kde život frčel trochu jinak, ale v mnoha směrech, těhlech maličkostech, taky stejně, a tím, že to bylo v podstatě na konci té životní story, nějak se mi to otisklo do mého já a proto to tomu mému místnímu já přijde povědomé. Kdybych se o tuhle teorii měla opřít a snažit se jí vysvětlit aktuální dění, znamenalo by to minimálně to, že rok 2020 mi vyzkratoval velké množství alternativních existencí. Zajímavé. :D

Začínám přemýšlet, že mi už z aktuálního dění vážně kape na maják a posiluje se to každým momentem, kdy nevyjde další věc, na kterou jsem se těšila. Nemluvě o tom, že ani nevím, na co se teda v aktuálním roce ještě můžu těšit. Je to debilní samo o sobě, nepotřebuju k tomu ještě navíc ten pocit, že to zažívám podruhé. 

Jediný, u čeho jsem si v posledních pár dnech jistá, že jsem ještě nikdy nezažila a neviděla bylo, když přede mnou v krámě vybouchla plechovková kofola. 

Myslím, že mě čeká velmi zajímavý podzim.