Jak se ztratit v lesích snadno a rychle

Najděte si na oficiálních stránkách přírodní rezervace označený okruh. 

Jděte podle toho, jak ho označili a jak popsali na svém webu.

A je to!

Ztratili jste se.

Tip na letošní letní výlet padl celkem brzy po tom loňském, kdy jsme šly na Velkou Deštnou. Toulovcovy maštale jsem viděla už jako malá, ale tehdy jsme byly jen a pouze přímo v Toulovcových maštalích, v podstatě pár kroků od auta. 

Ale protože je to tam opravdu krásné, nebyl důvod nejet se tam podívat po letech znovu a při té příležitosti projít i pořádný kus dané oblasti a prohlédnout si pokud možno co nejvíce dostupných míst. 

Ten pořádný kus jsme fakt prošly. S tím prohlížením už to tak horké nebylo.

Nakonec jsme viděly velké množství stromů, nějaké random kamení po lese, hromadu rybníků a matoucích značek. Toulovcovy maštale jsme naštěstí potkaly dost brzy, tam nám totiž značky ještě seděly. Užily jsme si je ale jen zvrchu. K plánovaným Městským maštalím jsme cestu vzdaly ve chvíli, kdy nás přivítal panský stůl a cedule úplně jiného okruhu, než jsme si vybraly. 

Místo původně očekávané jízdy s propadlým řidičákem nás totiž potkalo zcela jiné dobrodružství a určitě zapůsobila ta karma zdarma, když jsem zlomyslně navrhla strašit cyklistu.

Toulovcovy maštale mají totiž tak krásný způsob značení (ta ztracená rodinka, kterou jsme potkaly, z něj byla taky vyloženě nadšená), že na jednom stromě u klasické turistické značky je ještě aspoň pět jiných značek. Ty se vzájemně překrývají, doplňují a postupně mizí do ztracena a nenápadně je nahrazují jiné. 

Polovina trasy tedy byla značená tak, jak bylo naplánováno, abychom prošly trasu dokola a vrátily se jinou stranou k místu se zaparkovaným autem. Jenže důležitá je tady ta polovina trasy. V ní jsme se totiž začínaly ztrácet, protože značení postupně přestávalo odpovídat tomu, kterého jsme se měly držet. 

Po krátkém procházení osídlenou oblastí, poradil nám pán z místní chaty, kam máme jít. Že žlutá byla přemalována na červenou a máme se vydat po ní. 

Jenže červená byla úplně všude. A když říkám všude, tak to tak opravdu myslím. Hned na několika rozcestí byly všechny směry značeny stejně a doplňková označení už taky nebyla.

Ačkoli mě trochu mrzelo, co všechno jsme neviděly, nějak nemám pocit, že bych z výletu byla nějak zklamaná. Určitým způsobem mi to přišlo moc fajn a mám z něj vlastně dobrý pocit a vzpomínky. Byly chvilky, kdy jsem si v hlavě říkala, co budem dělat, jestli se dozvíme, že máme auto někde kdovíkde nebo jestli se ztratíme ještě víc, ale celou dobu se to nějak dalo. Rozhodně se situace nevyhrotila ke vzájemnému obviňování, ale stále se to bralo jaksi s vtipem, i když měl lehký nádech zoufalství. 

Vlastně asi nějak tak poznáte, že jste vyjeli se správnými přáteli, když se ztratíte někde, kde to vůbec neznáte, zaměřování polohy na mobilu nefunguje a vy to vyřešíte bez kyselých ksichtů a ještě se tomu dokážete i zasmát.