Asi na zkoušku?

Momentálně mám hodně velkou chuť blogovat. Může se to změnit, nemusí... Kdo ví. Ale asi nechci psát, že odteď budu pravidelně psát, protože to stejně nejde dodržet. Buď se mi bude chtít nebo ne. Stejně jako mám někdy pocit, že je úplně nejlepší den, a to už od rána, a najednou se to ještě v průběhu dopoledne změní. 

Možná prostě jen občas poslechnu náhlé nutkání něco jen tak, možná pro klid duše, možná pro takové preventivní pročištění mozku, nacvakám na klávesnici. A dost možná to nikdy nebude mít žádnou velkou hodnotu nebo přínos. 

A co vlastně? 

Se stejným náhlým popudem jsem doma zasázela zázvor. A možná chcípne, možná ne. Asi takhle funguje vlastně všechno. 

Pět let a šest měsíců jsem to u sebe doma vydržela bez sítí proti hmyzu v oknech. Taky jsem to stejně dlouhou dobu táhla bez hodin na zdi. 

O jednom jsem byla přesvědčená a taky neustále přesvědčována, že to nejde. Tyhle okna a sítě? Jak jako? O druhém jsem zase přesvědčovala já sama sebe a ostatní, že není potřeba. Že nebudu u sebe otrokem času, nepotřebuju, aby na mě nějaký ciferník pořád hulákal, kolik je... 

No, nakonec to bylo přesně tak, jak jsem prohlašovala, že nechci, aby to bylo - být otrokem času. Protože jak tu nebyly ty blbý hodiny na zdi, pořád jsem hrabala po mobilu a zjišťovala kolik je. A to i hned po probuzení. Prostě abych měla přehled. 

Na obojí nakonec došlo letos a lehce to zvedlo komfort mého bytí, to jako jo. Hlavně lovit 17 komárů za jednu noc bylo hodně pod hranicí čehokoli, co by se dalo nazývat komfortním...

Asi si tu k tomu psaní dám ještě jedno kafe. Tyhle blogový začátky nebo návraty jsou vždycky takový divně kostrbatý. Ani nevím, jestli to ještě umím. Psát tak, jak jsem bývala zvyklá a jak mi to přišlo přirozené, než se mi to, nebo možná spíš než mi to bylo zprotiveno... Asi ode všeho trochu.

Čeká mě dovolená a na hlavu se mi samozřejmě sype přesně ta práce, která se táhne už straaašně dlouho a pořád ne a ne dojít nějakého kloudného závěru. 

Nejhorší je na tom spolupráce s lidmi, kteří na vás z vysoka kálí a není jim to vůbec blbý. Mnohokrát u řešení jedné a té samé věci, která se táhla už od dubna, jsem si nebyla jistá tím, jestli jsem kráva já nebo pan Tomáš je vůl. Před pěti minutama mě ale jiný Tomáš přesvědčil o tom, že kolega Tomáš č.1 se "chová jako malý děcko, i když je mu už přes čtyřicet a už brzy z něj bude bývalý kolega". Docela mě to uklidnilo, že jsem celou dobu byla v právu a můj pocit, že si mě nevšímá a nebere vážně tak dostatečně, jak by měl, nebyl jen pocit, ale fakt a chyba z jeho strany. V poslední době jsem už totiž byla tak vytočená, že jsem absolutně nerespektovala nějaký e-maily o tom, že není v kanceláři a napsala mu pár smsek na soukromý číslo, jak si to sakra představuje a jen díky tomu jsem dostala kontakt na Tomáše dvojku...

Vlastně to, co jsme s Tomášem č.1 řešili tři měsíce, jsme s Tomášem č.2 a nějakým random chlapem přes počítače, dotáhli za dva dny!!! 

Včera mě dost žralo, že se na to týdenní volno nemůžu dostatečně těšit, protože jsem výslovně slíbila, že než hodím na týden práci za hlavu, dotáhnu aspoň tohle do konce a fakt mě užírala míra lhostejnosti tohohle pána, se kterou byl schopný věci, na kterých jsme pracovali, ještě víc rozházet a v klidu od tohohle mrdníku zmizet, přičemž já jsem pak napravovala, aby zákazníci neměli všichni do jednoho dopravu úplně zadarmo a vytočená doběla volala jejich velký šéfy, aby si tam Tomíka trochu srovnali.

Nemám nic proti tomu, když před dovolenou nestihnete složitou práci. Zvlášť ve společnosti, kde máte kolegy, kteří dělají to samé a věc si převezmou. V předchozí práci jsem to tak taky párkrát musela udělat. V takovém případě o tom ale všechny informuju, včetně kolegů, kteří na tom mají následně pracovat. Ne, že zmizím a světe, poser se. Vím, jak to v podobných společnostech chodí a úplně běžně jsem den před dovolenou trávila převážně tím, že jsem skupince prokletých vyvolených předávala dopodrobna popsané elaboráty a k tomu dlouhé přednášky, co jak je a jak má být, co tam není, co je potřeba... Protože kdybych to neudělala, zbyli by po mě nasraný klienti a zmatení kolegové s nervama v prdeli.

Jé!! No teď se mi tak ulevilo. Musím se vypisovat častěji. :D