čarodějnice s kotlem kávy

 Jedno odpoledne, bylo to celkem nedávno, pár týdnů maximálně, zažila jsem snad nejdelší pocit deja vu, co pamatuju.  Od té doby mě ten pověstný Deža pronásleduje téměř denně a já u hromady věcí, u kterých ani není možnost, abych je už skutečně někde potkala, zažila, viděla, mám ten pocit, že takhle už to přece jednou bylo. 

 Když na jaře přišla karanténa, byli jsme u nás na vsi, řečené sektě, z toho celí takoví jaloví. Jet do města na nákup bylo za trest - než jste si vystáli ty kolony aut, hejna sarančí dovybrala i zbytky potravin, co se ještě povalovaly vzadu v regálech nebo zapomenuty po zemi, Tesco rozvoz měl termíny zablokované na měsíc dopředu a balík z DM dorazil zhruba po čtrnácti dnech od zaplacení. Obchodem se smíšeným zbožím sekta sice disponuje, ale řada lidí (a já rozhodně!!) s ním prostě dlouhodobě nevyžije, i když je zásoben celkem dobře. Ale pak sestra na druhé straně vesnice náhodou potkala Košíkovské auto...

  Podzim začíná nám poněkud upraženě (já vím, že ještě není, ale pro mě už tak trochu jo, včera mi instagram navíc nabídl vzpomínku starou dva roky, kde jsme navlečení do zimních bund!), nastalo zase to mezidobí, kdy je venku po lese o víkendech nějak divně moc lidí. Včera jsem potkala pána se synem na kole, který mě varoval před "volně pobíhajícím velkým černým psem" kousek před námi, což byla FČ. Je vtipné, že někdo varuje nás před FČ, když ta, co vyvolává válečné stavy a jediná, která má zájem na tom, udržet válečnou sekyru vykopanou, je moje Lara. Přičemž ten velký černý volně pobíhající pes nemá zájem na ničem jiném než pobíhat po okolí a mít v hlavě vymeteno. Za posledních pár skoro podzimních dnů, co už nás minuly, jsem stihla nedobrovolně adoptovat kočku, která zatím stále pokouší mou nezlomnost a odhodlání... Docela se bojím, že to jednou vezme dovnitř komínem. Snad mezitím už nezačnu topit. Tady byla informace, o které jsem původně chtěla taky psát, ale teď už se mi...

 Nejsem úplně fanoušek koček. Smrdí a tak... Existenci kočičího záchodu v obydlené místnosti jsem schopná tolerovat na návštěvě, přes práh mi ale bedýnka s pískem na kočičí bobky nesmí. Navíc mě šíleně dopaluje to kočičí sráčství, se kterým jsou s klidným svědomím schopné jít a načůrat do postele, tašky nebo s jakou přesností blijou jenom na koberečky, i když je všude kolem lehko stíratelná podlaha... A ještě se u toho všeho tváří jako: Můžeš si za to sama! Nenechte se zmýlit, já kočky ráda mám - jako jiná zvířata. Ne sice tak jako psy, ale dostatečně na to, aby mi přišly roztomilé (když jsou, všechny totiž nejsou) Úplně neplánovaně se navíc stalo, že jsem nedávno s kotětem uzavřela smlouvu na dobu neurčitou o lovu myší, stravě a dostupného útočiště... Mám ale pocit, že ono ji nějak nečetlo. 

  Co jsem přečetla za srpen? Není toho moc, možná tak akorát. Popravdě tu poslední knihu jsem ještě tak docela nedočetla, protože mě potkalo takové to období, kdy mi čtení jaksi "drhne", ale zbývá mi už jen opravdu pár stran, proto tu určitě může být.