čarodějnice s kotlem kávy

Je léto a ještě nějakou dobu bude. Žhnoucí slunce, trávník postrádající zelenou barvu, posečené pole, mrtvý myši na cestách a voda plná sinic. Vzduch vonící senem, dusno před bouřkou a kapky vody dopadající na rozpálené cesty... Přichází srpen. Druhá půlka letních prázdnin.  Těch prázdnin, které jako pracující člověk už nemám, leč mi stále nechybí energie do toho, si užívat i to málo, co mi z nich zbylo. Není to jako dřív, je to jiné a je to tak vlastně dobře. 

Ráda nechávám některé mosty stát, chátrat a zarůstat, ale stát...jako takovou případnou možnost cesty zpět, kdyby náhodou. I z toho důvodu jsem vydržela na starém blogu tak dlouho a z velké části právě i kvůli tomu mi trvalo tak dlouho než jsem znovu napsala nějaká slova blogově někam jinam - sem. Začít psát na jiný blog znamenalo, že opravdu opouštím ten starý. Dlouho se mi do toho nechtělo i proto, že odtamtud vlastně prchám. To, jak chladně jsem ale přijala možnost, že by mu dneškem mohl být navždy konec,mě ale stejně přesvědčilo o tom, že jsem neměla v plánu se na něj někdy  ještě vracet. Jen jsem doufala, že tam bude. Prostě jen bude... Asi to zase zní jinak, než jak bych to chtěla říct. Nedělá mi problém "jít dál", je-li to třeba, změnit, co je třeba změnit, přizpůsobit se novým podmínkám, pokud mi tedy to přizpůsobování za to stojí. Obrazně ten most přejdu, nebo projdu těmi dveřmi, ale už za sebou nepálím ani nezamykám.  Nějak mi vyhovuje to vědomí někde hlubo...